Je čas na změnu!

Pondělí večer, půlhodinová cesta tramvají... konečně čas si promyslet téma víkendovky prožité ve Staré Vsi v širších souvislostech :-)

Když si procházím svůj život, tak jsem s většinou změn čekala až do chvíle, kdy už byly nevyhnutelně nutné tj. situace se často natolik vyhrotila, že nešlo změnu neudělat. To je první možnost, jak dělat změny.

Další variantou je, čekat, až mi Bůh pošle do cesty ty správné lidi, nebo mě postaví do té správné situace, kdy bude změna naprosto na místě a bude jasné, co a jak změnit. Jako příklad můžu uvést - když se před dvěma lety brácha stěhoval ze společného privátu, tak jsem zvažovala, jestli si najít někoho k sobě nebo jestli si najít sama nějaké jiné bydlení. Při brouzdání po internetu jsem objevila na Katolíku inzerát, který mě zaujal a našla jsem tak výborné bydlení s fajn lidmi za přijatelnou cenu jen s o něco delším a komplikovanějším dojížděním do práce - to ale není zrovna věc, kterou bych při hledání bydlení měla v Top10, takže mi to nevadilo a časem si na to člověk zvykne a začne dlouhé chvíle v autobuse či tramvaji více či méně využívat k užitečným věcem (jako např. vymýšlení článečku na blog, modlitbě, četbě knížky nebo dokumentů do práce...). Od té doby následovalo několik dalších změn podobného typu - začala jsem chodit do spolča, které mi náhodou jeden kamarád z gymplu doporučil, byla jsem na blahořečení Chiary Lucce - to mi zas další kamarádka z toho spolča řekla, že mám určitě jet, ...

No a poslední typ změn jsou takové, že si člověk uvědomí, že by např. mohl něco dělat jinak nebo něčemu v životě věnovat víc času, jde a začne to dělat - k tomu mě tak trochu přiměla víkendovka a dnešní spolčo:-) Z víkendovky jsem si odvezla jako první impulz to, že ranní modlitba je základem domu každého dne a večerní modlitba je střechou tohoto domu. Uvědomila jsem si, že to tak opravdu je a mám teď mnohem víc chuti věnovat Bohu čas jak ráno (doteď jsem byla zvyklá vstát a rychle vypadnout z domu a modlitbu řešit až cestou), tak i večer (kdy často padnu do postele jen s Dík Bože za celý den. Amen.). Další věc, kterou jsem si víc uvědomila, bylo, že není nutné se modlit před svatostánkem - Ježíš i Bůh jsou přítomní všude - nezáleží tak moc na tom, jestli si na modlitbu udělám čas doma nebo v kostele.

Z povídání otce Kamila mi v hlavě utkvěly ještě dvě myšlenky - domem Boha je kostel - když máme někoho rádi, tak když jdeme okolo domu, kde bydlí, tak se za ním zastavíme - kolikrát procházím (zvlášť v Praze) kolem kostelů bez povšimnutí, bez pozdravu... a druhá myšlenka - v každém dni jsou chvíle, kdy nás Bůh zve k rozhovoru (modlitbě) a je na nás, jestli ji využijeme - na to jsem si vzpomněla při sobotním výletu, kdy jsem kus cesty šla sama - tak ideální příležitost využít té chvíle samoty a poděkovat za uplynulé hodiny, za fajn lidi, milé rozhovory, jsem si prostě nemohla nechat ujít :-D

Na další změnu mě přivedl otec Klement - v neděli jsme přede mší svatou měli chvíli na to, přečíst si evangelium. O.Klement k tomu měl krátký úvod, ze kterého mě oslovila myšlenka, že s Božím slovem to je stejné jako se sv. přijímáním - člověk by se na přijetí a žití Božího slova měl připravit. Už v adventu, když jsem měla jednu knížku ve stylu průvodce adventem, pro mě bylo obohacující mít přečtené čtení a evangelium přede mší svatou - člověk má pak víc času na přemýšlení, co mu daným úryvkem chce Pán říct.

Krásně na ty víkendové nápady na změny navázalo dnešní spolčo nad Slovem života na březen - "Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!" (http://www.naplno.net/doku.php?id=clanek:sz_2011_03). K zamyšlení nad mým postojem při každodenních úkolech mě přivedla věta: "Když jsme opravdu pochopili, že jeho vůle je tím největším a nejkrásnějším, co může v našem životě být, nebudeme ji konat s rezignací jako něco, co „musíme“ plnit, ale budeme šťastní, že „můžeme“ plnit Boží vůli a uskutečňovat jeho plán, který s námi zamýšlel." Jak málo stačí ke štěstí - jen souhlasit s Boží vůlí ;-) Jak to konkrétně dělat krásně doplňuje předposlední odstaveček: "Naše ano Božímu slovu konkrétně znamená dělat v každé chvíli dobře a naplno tu činnost, kterou od nás Boží vůle žádá. Cele se do ní ponořit a dát stranou všechno ostatní, ztratit myšlenky, přání, vzpomínky a činnosti, které se týkají něčeho jiného." Přesně to jsem dneska v práci ale vůbec nedělala :-)

Tak a teď je čas na tři hodně důležité aspekty související s většinou změn - často totiž nestačí se jen rozhodnout pro změnu, ale podstata změny tkví v tom, že člověk musí ve svém rozhodnutí vytrvat, zůstat pevný. No a pokud člověk nezůstane pevný, tak se nebát sebrat veškerou sílu, odvahu a začít znovu. A to nejlíp hned a neodkládat jak rozhodnutí, tak nový začátek na nějaký lepší a příhodnější čas - nejlepší čas je totiž právě teď!:-)

Tolik o několika nápadech na změnu :-) Některé jsou sice mezi řádky, ale pozornému čtenáři určitě neuniknou.